close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Večer

13. února 2008 v 16:12 | kobinka185 |  Povídky..
Večer jako každý jiný. Ospalé slunce zmizí za kopcem, muži se vrátí domů z práce, ženy rozsvítí a pustí se do přípravy večeře, děti přinesou k podpisu své domácí úkoly a pochlubí se nejnovějšími úspěchy ve škole. Zamšelé pouliční lampy nepatrně zablikají a jejich světlo rozzáří zešeřelé městské ulice a uličky. Zatoulané kočky opatrně opustí své úkryty a odhodlaně se pustí do nočního lovu.
Ale tenhle večer je jiný. Alespoň u nich…
Sedí v pokoji na posteli a vší silou si zacpává uši. Hádají se. Pocítí v očích palčivé slzy. Zase… Žádný den, žádné odpoledne, žádná noc, ba ani žádná sebekratší chvíle se u nich neobejde bez ostré výměny názorů. Někdy dokonce všudypřítomný křik doprovází i tříštění porcelánu o stěnu, v horším případě dokonce tupé rány. Škrábance ani modřiny nejsou výjimkou.
Ze začátku u nich nespočetněkrát zvonili sousedi. Jejich starostlivé hlasy zaznívaly až sem k němu nahoru. Je všechno v pořádku? Nestalo se nic? …… Přivřel oči a přitiskl si ruce na spánky. Všech těch vět, frází, starostlivostí mu probíhala hlavou spousta. Asi dvakrát se u nich objevili policisté. Viděl blikání modrého majáčku, které prosvítalo skrz omšelé záclony až na podlahu. V té chvíli nastalo mírumilovné ticho, vůz zase odjel a on v celém domě osaměl. Následující den se ale vše spustilo nanovo. Je to tvoje vina …!!! … Tvoje!!! …
Bál se. Strašně moc se bál, třeba jen co nejtišeji otevřít dveře a lehounce přeběhnout chodbu, a to všechno jen proto, aby si mohl dojít na záchod nebo do koupelny pro vodu. Co ostatní dělají zcela běžně, on dělal s tou největší opatrností. A když pak ráno nejistě sestoupil po schodech dolů, spatřil následky včerejší hádky.
,, Mami?" K této otázce, jenž děti vypustí ze svých úst nejméně dvakrát denně, se on odhodlal pouze jednou. Když pak ta ubohá žena, sedící v kuchyni na židli jako troska, pozvedla hlavu a upřela na něj nic neříkající oči neurčité barvy, bez jiskry či sebemenšího zájmu, pouze orámované sebelítostí, vyděsil se a příštího dne už se k ničemu podobnému neodvážil. Přesto ji však miloval …
O nevlastním otci raději pomlčel, nestál mu za sebemenší úvahu. Kapitola sama pro sebe …
Zato při vzpomínce na svého pravého tátu se celým jeho tělem rozlilo ničím nevysvětlitelné blaho a pocit štěstí. Za semknutými víčky si vybavil vysokého tmavovlasého muže s milujícím pohledem. Ale pak se něco stalo… Muž zmizel, objevily se jen železniční koleje uprostřed temné noci, po kterých zrovna projížděl náhodný rychlík … Sekunda zaváhání, rychlý pád, skřípění brzd, prudká bolest. A pak už jen ticho… Všichni se nad touto nešťastnou nehodou otřesou, avšak postupně upadne v zapomnění. A vlaky budou jezdit dál …
Dospěl rychleji než jeho spolužáci. Brzy se na všechno díval jinak, tak nějak zvláštně na dítě v jeho věku. Už je konec dětským hrám, napadlo ho jednou zcela náhodně …
Náhle se v něm cosi zlomilo a on si ve svém mládí položil otázku, proč vlastně žije. Ze strachu? Z povinnosti? Láska se vytratila již dávno …
Vůbec nevěděl, co dělá. Vnímal jen, jak se zvedl, zprudka rozrazil dveře a utíkal. Nejprve po koberci, schodech, později po oprýskaném chodníku a nakonec na navlhlé silnici. Prší? Ani sám neví …
Město v téhle době bylo liduprázdné, na nádraží nebyla jediná noha. A on, tak jak byl, ve vytahaném triku, teplákách a domácích bačkorách, rozcuchaný, pobledlý a nevyspalý, vyběhl na nástupiště. Nikde se nic nepohnulo, pouze vítr si klidně pohrál s korunami stromů. A pak to uslyšel.
Vzdálené hučení, které postupně sílilo a nakonec v nedaleké zatáčce spatřil blížící se světla. Rychlík číslo tisíc sto třináct nezastavil, pouze zpomalil a pokračoval v cestě. Projel kolem něj a on namátkou pozvedl oči plné zoufalství a bolesti.
A vlaky budou jezdit dál, napadlo ho ……
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama